Tohle je asi ten nejtěžší článek, který píšu, a zároveň jeden z nejkrásnějších a nejdůležitějších pro mne osobně. Nejtěžší je proto, že formulovat slovy to, co cítím, není snadné. Jde o poslední rozloučení.
Všichni víme, že tu nejsme napořád, ale ne vždy si uvědomíme, jak křehký je náš život tady na světě.
Mé krátké zamyšlení
Mladí cítí téměř nekonečné možnosti, neopodstatněnou jistotu, že mají spoustu času, ale co když to tak ve skutečnosti nebude? Nikdo z nás neví, na jakou dobu tu na světě jsme. Nedávno jsem zaslechla zajímavou myšlenku: „Nikdo se nás neptal, jestli se chceme narodit“. A stejně tak se nás nikdo nebude ptát, jestli chceme odejít. Někdy se cítím jako kdybych tu byla na návštěvě, když si představím čas dlouhý tisíce let, kolik duší a jejich příběhů tu bylo, je a bude. A já jsem získala to štěstí narodit se jako člověk do laskavé rodiny do místa bez válek v době, kdy jsou technologie na obrovské úrovni a dovolují mi s lehkostí tvořit a propojit se a sdílet to klidně s celým světem. Dnešní konzumní společnost se mi nelíbí proto, že nám přivádí pozornost jen na samé povrchní věci, které absolutně nejsou důležité a ty podstatné nám tak mohou unikat částečně anebo úplně.
Blančino krásné vystoupení
Když jsem se podívala na video Blanky Dobešové z loňského TEDxu, její projev mne chytnul za srdce. O tak nesnadném tématu mluví tak krásně, s citem a ví, kdy dokonce zavtípkovat jako třeba na začátku videa. Je to pro mne to nejobdivuhodnější vystoupení, které jsem kdy viděla. Opravdu! Blani, znovu se Ti klaním.
Podívejte se teď anebo až po shlédnutí celého článku, ale určitě podívejte.
Ke Kořenům
Ke Kořenům je projekt s tématem přírodního pohřebnictví. Věnuje se poslednímu rozloučení, ale tou krásnou cestou, ne tou konvenční v odosobněných pohřebních síních. Tuhle neziskovku založily tři mladé slečny: Blanka Dobešová, Monika Suchánská a Alžběta Živá a říkají si EcoFunebrácké trio. Ve spolupráci se Správou pražských hřbitovů založily Les vzpomínek, první český přírodní hřbitov, kde se popel zesnulých uchová do papírové a ručně vyráběné urny, která se uloží ke kořenům vzrostlých stromů. Také pomáhají vytvořit smysluplné rituály posledního rozloučení, které stmelují komunitu pozůstalých třeba formou pikniků. Rozloučení organizují i na netradičních místech jako třeba u řeky, na vyhlídkách či jiných oblíbených místech pozůstalých. Nejkrásnější na tom všem je podle mne to, že celé rozloučení je pojaté jako oslava prožitého života zesnulého. Říkají tomu vzpomínková slavnost.
Holky natočily rozhovor s Danielou Drtinovou pro DVTV. Věděli jste třeba, že polovina zemřelých v Praze nemá ani poslední rozloučení a proběhne jen kremace bez obřadu? To je moc smutné.
Zbožňuji projekty s přesahem a Ke Kořenům má nesmírný přesah. Hned jsem věděla, proč chci Ke Kořenům zdokumentovat.
Proč celé focení vzniklo
Správa pražských hřbitovů ve spolupráci Českou televizí natáčeli krátké video právě o projektu Ke Kořenům, a tak se sehnali dobrovolníci a natočilo se vymyšlené poslední rozloučení. A já u toho nemohla chybět. Tedy upřímně.. myslela jsem si, že to celé budu z dálky dokumentovat, netušila jsem, že budu fotit přímo před kamerou, když se to bude natáčet. Je to o změně myšlení. Poslední rozloučení je etapa našich životů, tak bychom to neměli vytěsňovat a to souvisí i se zdokumentováním.
Pamatuju si, že když jsem doma řekla, že budu fotografka na volný noze, někdo si ze mně dělal srandu s otázkou „A budeš fotit i pohřby?“. Já samozřejmě zděšená, že to nikdy fotit nebudu. Tenkrát jsem si dokázala představit jen to utrpení v ošklivých smutečních síních. Teďka fotím i pohřby, teda zatím jen ty vymyšlené. A proč to vlastně fotím a zajímám se tolik o projekt Ke Kořenům? Uvědomila jsem si, jak moc se tématu loučení bojím, proto se tomu chci věnovat a tím, že moje médium tvoření je fotografie, je jasné, čím mohu holkám z projektu přispět.
Mimochodem všechny nás najdete i na videu. Uvidíme, kdy to bude.
Přeju si…
Přeju si, abysme každý z nás objevil sám sebe a byli jsme sami sebou nehledě na to, co očekává naše okolí. Přeju si, abysme dělali práci, která nás baví a naplňuje, realizovali svá přání a sny, pomáhali, pokud to bude v našich silách a stýkali se s lidmi, se kterými sami chceme. To nejvíc, co všichni máme je čas.
Co si přejete po sobě zanechat v osobní a pracovní rovině? Co má pro vás největší důležitost? Jsou to milé vztahy, pomáhání lidem, přírodě, vybudované hmotné věci anebo něco úplně jiného? Zamyšlení je na vás samotných…
Všem od srdce přeju hodně zdraví a štěstí!
Vaše Nikol
Komentáře